Neodkládej

Co mě přimělo ke změně směru?

V lednu 2023 jsem kvůli přípravě nového projektu letěla do Ameriky…. Tetelila jsem se radostí, konečně zase nějaké cestování, dobu jsem nikde nebyla, a vždy jsem ráda cestovala po světě. Bude vzrůšo…

Ovšem nečekala jsem, že to bude až takové dobrodružství...

Odlet z Paříže byl plánovaný na 11 hod v noci a protože mrzlo, tak nás ještě asi půl hodinu zdrželi, když odmražovali letadlo… Ještě jsem to nezažila a tak než palubní personál nahlásil, co to je, říkala jsem si, co je to za příšerný zvuk a jestli snad ještě něco opravují na letadle, nebo co….  Uf, jen odmražujeme…

Po půl hodince jsme se přesunuli na ranvej a odstartovali… vystoupali jsme do výšky 10 tisíc metrů a letěli vstříc příjemnému počasí (podle našich informací mělo být v místě našeho pobytu cca 20°C, krása v porovnání s mínus 5 doma…)  

Asi po hodině letu začaly letušky servírovat večeři, musím uznat, že celkem chutnou, popíjela jsem spokojeně bílé vínečko a u toho jsem sledovala pohyb našeho letadla na trase…. 

“That’s crazy, right? “

Všechny cesty vedou do Paříže? 😉

A když jsem svým hlemýždím tempem dojídala minibagetku s máslem, to jsme byli někde 10 tisíc metrů nad Irskem, ozval se chraplavý hlas z interkomu, a pilot nám oznámil, že z důvodu technických potíží se musíme vrátit zpět na letiště do Paříže…. Málem mi bagetka zaskočila v krku

Němka vedle mě je úplně rudá, oči vykulený a vyděšeně říká: “That’s crazy, right? “  a já odpovídám: “Yeah… that’s crazy…”

To bude dobrý

Tak… Pilot říkal, že návrat bude trvat 1 hodinu. 1 hodina totální paralýzy, kdy člověk neví, co se může stát… Má před očima všechny ty katastrofy, které viděl v televizi, a o kterých jsme v souvislosti s naším letem vtipkovali před nástupem do letadla…. Že jsme hubu nedrželi ….

Ale! (hlavou mi prolétlo)… když jsme byli nad Irskem a přesto se vracíme do Paříže a neřeší se přistání někde v blízkosti místa, kde v oblacích jsme, tak snad to bude jen něco malého, nepodstatného, a všechno bude dobré…. Snad … Letušky vypadají klidně, tak snad… Ale zase… asi musely projít pravidelným školením a tam je to učí, jak se mají tvářit, když se něco děje… Ježiši…

TAK a je to venku !

Chvíli už radši nemyslím na nic a pak mi to v hlavě vyskočilo…. Když doletíme do Paříže a cestou neumřeme, uklidím si ten kamrlík, kterej slibuju uklidit už asi půl roku a pořád to odkládám… A taky uklidím půdu, kde mám taky svůj letitej bordel… a taky konečně udělám ten projekt, kterej mi v hlavě buší už pár let a pořád se nemůžu odhodlat….

TAK a je to venku… slib … slib sama sobě…

Tak … když už je to venku (bylo to teda jen v mé hlavě, ale jako kdybych to křičela na celé letadlo, což jsem nemohla, neboť by to zřejmě způsobilo paniku…), tak si to ještě napíšu, ať to je definitivní…

A abych se mohla na to znovu podívat a připomenout si svůj slib sobě, kdybych náhodou měla slabé chvilky a znovu začala váhat… 🙂 

Doletěli jsme v pořádku… a jak to bylo dál?

Až při novém letu (stejným opraveným letadlem) jsme se dozvěděli, že ty technické potíže byly problémy s levým motorem… asi věděli, proč nám to nemají říct hned 🙂 …

Další let byl značně posunutý – letěli jsme až za den a půl. Let proběhl už v klidu, sice jsem nestihla další spoje a tím pádem jsme se nemohla účastnit řady obchodních setkání, ale nakonec všechno dopadlo dobře…

V tomto případě odkládání bylo na místě a byla jsem s ním naprosto srozuměná…. 🙂 

A abych dostála svému slibu sama sobě, rovnou v Americe jsem se pustila do přípravy svého nového projektu pro Vás – Neodkladej.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *